Bedna 4 (29. – 30. 4. 2005, Praha)

Proudoví krtci: Sven, Lenka, Vítek, Víťa a HOnza
výsledek: Došli jsme na devítku (ze čtrnácti).

Od podzimu 2004 studuje hvězda našeho klanu (Víťa) na Matfyzu v Praze, a tak jsme se konečně dokopali k účasti na Bedně. Dříve nás odrazovala cesta a možná i obtížnost. Myslím, že jsme se rozhodli ve vhodnou chvíli, neboť už jsme dost zkušený tým i na Bedna. Nedopadlo to letos úplně nejlépe, ale když si trošku zvykneme na specifika hry, můžeme příště i na Bedně uspět.

Sešli jsme se před začátkem hry na Vítkově. Já, Vítek a Lenka jsme přijeli hodně brzo, Sven o autobus později a Víťa přišel rovnou v přednášky. Byli jsme vybaveni mapami a doufali jsme, že se Víťa už aspoň trochu vyzná a že se neztratíme. Mě osobně hodně fascinovala obrovská jezdecká socha a postupně také davy příchozích týmů. Docela příjemné bylo, že s mnohými jsme se znali z jiných her. Víťa také zdravil spousty spolužáků z Matfyzu. Až se zdálo, že je Bedna hra od Matfyzáků pro Matfyzáky.

Odeslali jsme Víťu jako nejchytřejšího i dostatečně zdatného na start. A ukázalo se, že stačilo být chytrý. Víťa přečetl šneka jako jeden z prvních, a tak jsme měli první šifru v rukou rychle. Proškrtávat písmena se nám moc nechtělo, ale když jsme nemohli na obecný princip rychle přijít, pustili jsme se do toho. Já jsem s Víťou hloubal nad obecným vzorcem. Škrtači si po třech kolech všimli, že se ten výsledek posunuje o tři. Doplnili jsme tak další písmena, vycházelo to dobře. Když jsme dojeli ke kraji, trochu jsme se zarazili, ale jedno další proškrtání stačilo. Pak už jsme zapojením domýšlení a hledání v mapě šifru dorazili.

Vyrazili jsme trochu zrychleně do Riegerových sadů a byli jsme odměněni průběžným vedení. Orienťáček po parku se nepovedl dokonale. Lenka hlídala věci, Sven hledal podle mapku v digitálu, Víťa jen tak a já s Vítkem podle mapy na papíře. Byli jsme nejúspěšnější, po cestě zpátky k Lence jsem sebral také zoufalého Víťu a jeho písmena (něco tak malého se bez přesné mapy blbě hledalo) a došli jsme k Lence. Tam jsme dali dohromady tajenku, chvilku počkali na Svena s Vítkem, kteří něco dohledávali, a mohli jsme vyrazit dál.

Na Karlově náměstí nám chlapík v červeném tričku opět oznámil, že jsme první. Potěšilo nás, bylo to, pravda, naposled. Sebrali jsme šifru, usedli na blízkou lavičku a začaly se řinout asociace. Celkem odvážně a rychle jsme papír rozstříhali (po bezpečnostním ofocení) a posunovali obdélníčky. Vítka jsme poslali sehnat lísky na MHD (nakonec jsme je vůbec nepoužili). Měli jsme dojem, že rozdělit slova do skupin nejde, protože asociacemi byli schopni propojit skoro všechno se vším. Svenova teorie o přeskládání slov v původní mřížce 4x5 tak, aby sousedi byli asociovaní, byla dobrá, jen se to dlouho nedařilo. Já jsem se také snažili vytlouci tajenku přímo s velkých písmen v pozadí obdélníčků. "Žofín" jsem měl, ale nedokázal jsem prolomit ten zbytek. Pak se vrátil Vítek a předvedl důležitost jednoduchosti. Odhalil, že existují čtveřice a slovo, jež je spojuje. Dvojité abecední seřazení nám problémy nedělalo, celá šifra nám přesto zabrala skoro hodinu. Uznali jsme však, že byla moc pěkná.

Šifra na Žofíně byla pro nás rychlovka. Než si to všichni stihli přečíst, Sven poznal obrázky na mincích. Matematici rychle dopočetli desetikorunu a z ní odhalili "most". Napřed jsme chtěli v řádce písmen odhalit, který "most" to bude. Pak jsme to raději o "most" posunuli a bylo to. Přesunuli jsme se pod Petřín. Kostelík v kopci jsem šel hledat já s Vítkem. Ukázalo se to, že nejsme místní, ale možná ani místní o něm nevěděli. Podle mapy jsme se přesně nezorientovali, cestičky byly všechny stejné, prošli jsme napřed bez povšimnutí hodně blízko, ani místní (zamilované párky) nám nebyly schopné poradit. No, prostě jsme si tam solidně poběhali a zazuřili si. Do vrcholové knihy jsme se psali jako šestí (myslím, ale víme, že minimálně Prahory byly před námi a nebyli zapsaní). Donesli jsme šifru dolů, kde mezitím Víťa s Lenkou rozluštili první kostky.

Nad pátou šifrou jsme strávili čtyři hodiny a museli jsme si volat o nápovědu. Rozhodně neuznáváme, že by šifra byla hezká. Všimli jsme si jako prvního, že slova evokují představy tvarů. Proto jsme chtěli podle toho slova třídit (skupiny např.: koule, kvádry, disky, prstence, apod.). Vycházely u nich i pěkné počty slov, třeba 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, nebo 1, 2, 3, 4, 5, 6, 5, 4, 3, 2, 1. To nemůže být náhoda (když je tam 36 velkých písmen), říkali jsme si. Také jsme měřili úhly, jaké svírají slova s pevným směrem. Také to vycházelo tak pěkně, že to nemohla být náhoda. Přečíst velká písmena po řádcích a pak dělat kružnici? NE! To by tam nesměla být tak pěkná slova. Nebo by musela aspoň být "kulatá" všechna. Uznávám, že pravidelnosti v rozmístění velkých písmen (vodorovné přímky) jsme si všimnout mohli.

Tedy záchrana v podobě nápovědy. Grr. Trochu brzo. Ale chtěli jsme dál. Kostky nám šly, tak by bylo hloupé to nevyužít. Následující šifra s trojicemi písmen, byla zase lehká. Co budou dělat, věděli kluci skoro hned. Já ani nevím přesně, jak to řazení prováděli, neboť jsem se zabýval čtvrtou kostkou. Pokračovali jsme rychle dál a po cestě jsme nějak zabloudili k vilkám velvyslanectví, až se nás jakýsi omaskáčovaný hlídač ptal, co tam chceme. Vymotali jsme se a směřovali k "vrbám a topolům".

V úzkých uličkách centra se nám líbilo. Sven, Vítek a Lenka hledali body a já jsem s Víťou řešil poslední kostku. Dělali jsme dlouho chybu a když jsme to konečně vyřešili, přiběhli hledači, že mají nejen body, ale i papír od svatyně. Našli to náhodou, ale my jsme věděli, že bychom po dořešení bodů měli použít "mystický znak", takže nejsme úplní "haluzáři". Přesunuli jsme se do parčíku u mostu.

Že ten pěkný text je píseň "Duhová víla", poznala Lenka hned. Barvy duhy jsme zvládli seřadit a pokračovali jsme dál. Chtěli jsme brát odshora první červené, pak oranžové, atd. Nic, ani od fialové. Pak jsme správně spojili sedm sloupců a sedm barev duhy. Jen to Sven při přepisování písmen trochu zašmodrchal, ale naštěstí jsem "kyvadlo" uviděl. Vůbec jsem nevěděl, co by to bylo, ale smysluplné slovo je úspěch, že? Ostatní věděli, že je to místo a šli jsme.

Devítku jsme po troše snahy našli, ale byla to naše konečná. Seděli jsme v parku na lavičce opět několik hodin. Lenka dokonce usnula, ale nic nepomáhalo. Přitom jsme nebyli moc daleko. Považovali jsme šipku za "vstup" a kosočtverečky za "teleporty" (průchody mezi částmi bludiště). Proto jsme "šířili čísla" (určující vzdálenost) od "vstupu" a prolézali jsme "teleporty". Zkoušeli jsme také "šířit" písmena. Bohužel opět od "vstupu" a ne od "teleportů", což b bylo správné řešení. Podle šipky se to mělo číst. Škoda, hlavně proto, jak blízko jsme byli.

Další nápověda jsme neměli, a tak jsme v šest ráno skončili. Rozloučili se s naším "Pražákem" a autobuse v sedm odjeli do Brna. Neměli jsme z Bedny nějaký špatný dojem. Docela nám to šlo. Vlastně všude kromě 5. a 9. stanoviště. A šifru, která nás vyřadila (myslím 5, ne 9), nepovažujeme za povedenou. Je to škoda. Další šifry ještě byly dost zajímavé. Třeba příště…


HOnza

« Zpět