Pewnost 2 (14. 4. 2007, Olomouc)

Jak jsme dobyli Pewnost II

Loňský první ročník Pewnosti přinesl do kalendáře šifrových her nový přírustek, který oplýval spoustou neznámých. Hra probíhá v Olomouci, což je sympatické město s pamětihodnostmi v centru. Hra byla a je inzerovaná primárně jako akce pro místní skauty, účast několika přespolních týmů byla jistým krokem do neznáma. Proudoví krtci vyrazili loni na obhlídku s torzem sestavy, přes rozpačitý výsledek (viz reportáž) jsme se se stylem hry sžili a rozhodli jsme se do Olomouce za rok vrátit.

Čas pro návrat nastal v dubnu 2007 a tentokrát jsme se rozhodli neponechat nic náhodě. Hlavně jsme doplnili tým. A to o celkem netradiční členy, přesněji členky. Markétu, Honzovu sestru, může kde kdo znát z Krtčí nory a hrála s námi už například Dnem a Lamí stezku. Naproti tomu Vlaďka, Michalova kamarádka, byla s námi na první hře — ukázala se však jako velmi užitečná posila, studuje v Olomouci, proto byla v podstatě dokonalou přesunovou dispečerkou.

Během úvodních projevů orgů jsem řešil určitou otázku, zda jako už máme začít luštit. Když máme v rukou dekódovací kolečko aminokyselin a na plotě visí zadání, nepříjde mi na tom nic nereálného. Po oficiálním odstartování jsme opsali celkem rychle zadání a přeložili to. Bylo dobře, že Michal uvažoval dost jednoduše a včas navrhl azimuty a vzdálenosti. Rozhodně padly i složitější teorie — celkem pěkné by bylo doplňování komplementárních bází, když se šifra jmenuje „DNA“. O správnosti Michalovy teorie nás ujistil rozsah výsledků (azimuty do 360 a vzdálenosti okolo kilometru). Superpodstatný byl také první hint od orgů o tom, že XYZ znamená nulu. To považuji za vážnou vadu na kráse úvodní šifry. Být na místě orgů, nedělal bych šifru podle vybraných míst, ale vybral bych taková místa, aby použití nul nebylo nutné. Druhý problém šifry byl vážný překlep, chybějící shluk, chybějící nula. To vedlo na desetinásobnou vzdálenost. A nutno říci, že již před tím, než to bylo opraveno, jsme pobíhali po okolí a hledali nejbližší místo. Vzdálenost ovšem neměla být 154 metrů, ale 1540, takže Michal s Vítkem hledali marně. Po této korekci jsme se rozdělili a vyrazili na tři správná místa. Společně s Vlaďkou jsme bez problémů sebrali jižní třetinu zadání. Michal s Markétou měli mírné problémy a Vítek měl s hledáním problémy přímo velké. Takže se projevila třetí chybka šifry, a to neurčitost počátku pro měření.

Domluvili jsme sraz tak, aby to tam měli všichni blízko. Snažili jsme se řešit i průběžně. Princip jsme díky nerozstřižené třetině zadání odhalili s Vlaďkou hned. Sebraná data od ostatních jsme dořešili právě ve chvíli srazu, takže Michal s dámami rovnou odjel do centra. Já jsem čekal na Vítka, kterému autobus unikl o minutku. Tak jsme museli počkat a připojili jsme se k ostatním poté, co zvládli príma úkol s navigací slepého Michala.

Třetí šifra s vojáčky byla v principu snadná, ale dle mého názoru dvojnásob nechutná, až nepoužitelná. Odmítal jsem uvěřit tomu, že jsme schopni obrázky jednoznačně pojmenovat jenom na pohled. Můj velký obdiv mají všichni, kteří to zvládli. Vlaďka jako místní znalkyně navrhla návštěvu blízkého Domu armády, v jehož podchodu jsme strávili (pro mě maximálně nepříjemnou) hodinu nesmyslného luštění. Bohužel se v Domě armády nenašel ani žádný fanda do Rakouska–Uherska, ani nadějná výstava uniforem nestačila. Pochopitelně bylo možné uhodnout, kdo je ten „koňmo“ a kdo má „zimní wýstroj“. Ale všechno ostatní jsme natipovali špatně. A to přesto, že Michalova teorie o porovnávání počtu zmínek v textu a objektů na obrázcích (druh čepice, barva kalhot,...) byla velmi sofistikovaná. Zapojovali jsme v této fázi také přítele na telefonu. Kolega krtek Palpy žhavil Google, hledal význam jednotlivých hodností, protože se nám to zdálo jako rozumné kritérium pro třídění. V průběhu jsme pochopitelně také pracovali s výpisem takřka všech možností a snažili se v tom něco uvidět. Míváme s tím docela úspěchy, ale tentokrát byla tajenka pro nás naprosto nevyhaluzitelná. Občas nás v podchodu někdo odchytl na bojování, štěstí jsme neměli ani v této disciplíně. Ve fázi pokročilého zoufalství jsme poprosili Palpyho, aby zkusil vygooglit přímo ten obrázek. Řekli jsme si, že i orgové ho prostě museli někde vzít. A ukázalo se, že ho má Palpy stažený už od samého začátku, jen jsme se prostě nezeptali... Takže jsme měli konečně správně přiřazené popisky, ale tím martyrium nekončilo. Kde vzít tajenku? Když jediné rozumné řešení je „PRIMAVÉZI“, což je naprostá hovadina. Ani místní posila Vlaďka si v tu chvíli nevěděla rady. Tloukli jsme to ze všech stran a Michal jen tak mimochodem napsal SMSku Palpymu, aby hodil do googlu „PRIMAVÉZI“, jestli to aspoň v nějaké papuánštině něco neznamená. Ani jsme to moc nečekali a přišla lakonická odpověď: „Tak nic mi to nenašlo, leda že byste byli v Olomouci, pak by to byla nějaká vila.“ ROFL! Palpy v tu chvíli ještě nevěděl, že jsme na šifrovačce právě v Olomouci...

Konečně jsme se pohnuli dál. Vlaďka mě musela okřikovat: „Nebuď otrávenej.“ Neboť v tu chvíli jsem byl na orgy a zatrápenou hru pro skautíky dost naštvaný. Ono se to postupem času fakt hodně zlepšilo. Celkově byla druhá Pewnost super hra. Ale šifru s vojáčky fakt nerozdejchávám, přiřazení popisků pomocí vygooglení obrázku a pak tajenka, kterou nejde najít jinde než zase na netu, to je na mě trochu moc.

Taky jsem byl v šoku, když jsme na čtvrté stanoviště došli čtvrtí. Byli jsme sice první na stanovišti předchozím, ale nějak jsem si v tu chvíli myslel, že s vojáčkama máme problém jen my. S šifrou s ulicemi jsme moc dlouho neposeděli. První teorie zněla: popis cesty. Zkoumali jsme rozložení ulic po mapě a jejich návaznost a v první fázi jsme se i pohnuli z místa, najít ty nejbližší adresy. Na Horním náměstí jsme zastavili a zarazila nás dvojčísla. Objevila se teorie o vybírání písmen z názvů, potvrzením byl rozsah čísel a hlavně opakování u dvojčísel. Řazení podle abecedy bylo intuitivní a překlepy jsme v podstatě nezaregistrovali, neboť jsme rozhodně neměli vyřešeno sto procent ve chvíli, kdy jsme se zvedli k odchodu.

Vlaďka kvalitně organizovala přesuny a autobusy „X“ a „11“ nám celkem jely. U svaté Barbory jsme byli třetí a Pralinky zrovna odcházely dál. Hanojské věže byly hned, rozdíly mezi Garfieldy celkem taky. Průběžně i interpretace textíků a správné přiložení na správnou mapu. Dohromady kvalitní týmový výkon, každý udělal nějaký krok. Pro šesté zadání jen vyběhli Michal s Vlaďkou, protože Pralinky čekající na autobus byly jasné znamení, že se pojede zpět do centra. (Drobný nedostatek trasy hry.)

Šifra s hledáním rozdílů v periodické tabulce byla možná až trochu nedůstojná. Na poznání chyb v latinských názvech bychom rozhodně nepotřebovali vzor a celkově to byla slabší věc. Tedy další kostel. Autobus opět jel a přesnou polohu kostela nám poradil jeden příjemný spolucestující v autobuse.

Úkol zalít kytičku, byl príma, jen byl trochu zbytečně zjednodušen tím, že nám bylo povoleno použít schody přímo k vodě. Využití tkaniček vytahaných z bot, tak jak jsme se na to chystali, by bylo zábavnější. I takhle to nakonec bylo docela akční. Netrpělivci nečekali na dopití petlahve, raději použili Markétin látkový klobouk. Ten silně tekl, tak bylo potřeba spěchat. Vlaďka nabrala a vyběhla schody. Přes zábradlí předala Markétě a ta Vítkovi. Vítek se rozběhl na maximální výkon, osm schůdků v cestě zvládl na dva skoky a nad nimi se zarazil o fotografku v kápi. (Prostě je Pewnost akční hra...) Naštěstí se to obešlo bez následků, Vítek přeběhl ještě most, vyždímal klobouk ke kytičce a za chviličku se vrátil se zadáním.

Šifra s krycím názvem Matrix rozhodla o posunu z třetího místa na první. Michal okamžitě zakroužkoval malá písmena a chtěl vědět, jaký mají význam. Postupně jsme se shodli, že vepsáním textu systematicky si autor šifry ponechal volnost v jediném, a to v zakreslení zdí uvnitř bludiště. Nabízí se morseovka. Po chvíli jsem začal Markétě diktovat písmena „M, R, S, T,...“ Ostatní v tom na rozdíl ode mě hned viděli, že je to opravdu správně, a vyrazili jsme na Mrštíkovo náměstí.

Šli jsme přímo pěšky a mimo otázky „Kdy už tam budem?“ jsme řešili, jestli Pralinky předběhneme nebo ne — boj o vedení nám byl kořením hry. Po příchodu jsme se chvíli snažili pomoci organizátorkám se zprovozněním úkolu. Zapálení svíček za větru a hlavně jejich upevnění na lať bylo natolik obtížné, že jsme nakonec dostali šifru v podstatě zadarmo (nebo za tu pomoc) a později byl, myslím, úkol na stanovišti operativně modifikován.

Jedno ze dvou zadání jsme dle pochopitelně návodného obrázku (prsty ukazovaly nůžky) rozstřihli. (Ne že by se to k něčemu hodilo, ale naštěstí to ani ničemu nevadilo.) Chvíli jsme filozofovali o využívání nápověd, aby nás někdo nepředběhl, ale nakonec jsme se raději vrhli na šifru. Tak dlouho jsem nahlas hloubal o tom, co je levé a pravé v kombinaci s číslem pět, až pohled na ruce přinesl inspiraci. Interpretace jednotlivých písmen prstové abecedy byla s každým dalším jasnější a po chvíli jsme směřovali opět do centra. Počkali jsme na autobus a Vlaďka nás neomylně dovedla do Konviktu. Hezký originální nápad a zabudované nápovědy nás potěšili, šifru hodotíme jako nejhezčí ze hry.

Nálada byla výborná, trápila už nás jediná otázka — červené papírky. V plnění úkolů na stanovištích jsme byli vesměs úspěšní. Ale boj se nedařil (statistika nefunguje: zaznamenali jsme pět proher a jen jedinou výhru) a hlavně od určité chvíle nebylo s kým bojovat. Neměli jsme „indicií“ dost, ale způsob získání chybějících byl pro náš tým maximálně příjemný. Věnuji se sudoku takřka na plný úvazek, takže to byla radost. Předložená zadání byla velmi snadná, ani Markéta s Michalem se nenechali zahanbit. Potřebných sedm kousků (Michal 1, Markéta 1,5 a já 4,5) jsme měli rychleji, než nám org vydal dílky skládačky za úkoly. Chvíli jsme pak s Vlaďkou hloubali nad mapou a vydali jsme se do cíle.

Uprostřed Blažejovského náměstí jsme vyluštili minikřížovečku, stali se vítězi druhého ročníku Pewnosti, obdrželi certifikát a v návalu pýchy se nechali několikrát vyfotit. Do šesti hodin jsme se dočkali dalších čtyř úspěšných dobyvatelů Pewnosti, povídali jsme s Pralinkami (nabídli nám tradiční domácí „pralinky zvlášť“, přestože je konzumujeme spíše stylem „pralinka kuchaná“) a po závěrečné „párty“ jsme odjeli na nádraží a domů.

Vyhranou láhev vína jsme přiřkli Palpymu za excelentní služby přítele na telefonu. Výborně se zapojila do týmu také Vlaďka, její orientace v Olomouci nám moc pomohla, hra se jí líbila (z čehož máme radost) a tak si úspěch ve své první hře tohoto typu plně zasloužila.

naše hodnocení

Hru jsme si po skončení trápení s vojáky užívali. Přítomnost lehčích hříček vyvážily těžší a zajímavější šifry. Akční prvky hry (úkoly, souboje) nás bavily střídavě (v soubojích jsme prohrávali :-), hanojské věže známe, úkol se svíčkami ve větrném počasí se moc nepovedl). Zajištění hry orgové zvládli velmi dobře, přítomnost hlídače na každém stanovišti zamezila problémům, jedinou závažnou chybu v šifrách rychle oznámili a odstranili.